MALÉ FOTBALOVÉ VÝROČÍ

Včera, v úterý 11. října, tomu bylo osmdesát let, co se na hřišti "Na Pile" odehrálo fotbalové utkání mezi týmy Újezdce a Těšova. Kopaná v obou obcích existovala už od roku 1930, ale regulérní hřiště nebylo ani v jedné z nich. Po letech jednání, snažení, plánování, letech kdy se hrávalo na různých místních pláccích a na hřištích soupeřů, se všichni nadšenci dočkali. Rok 1942 byl sice rokem válečným, ale kopaná byla jediným sportem, který v těch krušných dobách německá vláda povolila. Vlastně i díky tomu byl společný oddíl znovu rozdělen do dvou samostatných (Tomáš Lekeš st., Radovan Jančář: Újezdec u Luhačovic dějiny farnosti a obce, str. 186 - 187).

Osm desetiletí od této památné události máme u nás dvě krásná travnatá hřiště, kvalitní zázemí pro hráče i diváky, plno mladých zájemců o tento nádherný sport.

Tento krátký článek je takovým malým poděkováním a vzpomínkou nadšencům, kteří kopanou do našich obcí přinesli. Václavu Šůstkovi, Janu a Rudolfu Kremplovým, Františku Šustkovi, Josefu Hanákovi, Jaroslavu Šmídovi, Josefu Josefíkovi, Josefu Šmídovi, Františku Kovaříkovi a mnohým a mnohým dalším.

                                                            Momentka z utkání "Na Pile"

 -josr-

KUCHAŘI Z ÚJEZDCE A TĚŠOVA POMOHLI ZAVÉST NOVOU TRADICI V BISKUPICÍCH

Obec Biskupice pořádala v sobotu 8. října "Nultý ročník ochutnávky kotlíkových gulášů". V útulném místním areálku, od deváté hodiny ranní, vařilo sedm přihlášených týmů. A přesně polovina z nich byla z Újezdce a Těšova. "Kervič", "Bratři Řezníčci" (konečné 4. místo), "Pivaři" a s nimi "Metůdci" - Jenda Moštěk (Těšov) a Aleš Zedník (Biskupice). Kamarádi z OLD star Rozmarýnu. Právě této dvojici se povedlo soutěž vyhrát. Získat hlavní cenu od poroty. Ta to vůbec jednoduché neměla. Nejenom, že takto rozhodovali poprvé, ale všechny navařené guláše byly opravdu velmi chutné. Každý si mezi nimi mohl najít ten svůj. Tak jako na všech podobných akcích, i tady panovala veselá a příjemná nálada. A i zde se potvrdilo, že "Všady všecko dělají jedni a ti samí". Shodli jsme se na tom s místními zástupci obce, hasičů nebo sportovců. Jenže, kdyby to "Ti samí" nedělali, co by se pak kde dělo? Tak to prostě je.

P.S. Ten nádherný pes opravdu v kotlíku neskončil :-) -josr-

BRANNÝ DEN S HASIČI

Z Brodu pěšky do Prahy

Možná jste zaregistrovali, v prázdninových vysíláních Českého rozhlasu, propagaci turistické akce „Stezka kolem Česka“. Určitě nejsem sám, kdo alespoň pár kilometrů po stezkách kolem republiky ušel.

Co se ale povedlo uskutečnit Tomáši Jančářovi a jeho bratranci je hodno velkého obdivu.

Tito dva mladíci totiž pěšky došli ve dnech 16.7 - 23.7. z Uh. Brodu až do Prahy.

 

Tome, jak a kdy vlastně tento nápad vzniknul?

 

Na rodinné akci, na kterou i přijel strýc žijící ve středních Čechách. Navrhl, že se máme přes léto stavit a bratranec se toho hned chytl a taky nadhodil: “My přijdeme pěšky”

 

Ten bratranec se jmenuje jak?

 

Taky Tomáš.

 

Fajn, tak snad se teď víc rozpovídáš. Kolik kilometrů jste denně  ušli? Jak fungovalo stravování a ubytování?

 

Denní cíl byl ujít 30 - 40 kilometrů. V průměru to vycházelo na 33 denně. Náš nejlepší výkon byl dva dny před koncem cesty, kdy jsme jich ušli 41,5. 

S jídlem to bylo složitější. Ráno snídaně v “Jednotě“ nebo místních vesnických obchodech. Oběd byl vždy v pozdějších hodinách, protože ne vždy se podařilo dojít někam, kde by byla nějaká hospoda nebo restaurace. Spát se šlo bez večeře.

Za celou cestu jsme měli 2x pronajatý penzion, protože jsme šli v době šílených veder a člověk sem tam potřebuje pořádnou sprchu. Jinak spaní bylo pod širákem všude, kde se dalo. Většinou u nějaké vody nebo na pastvině u lesa.

 

To je docela „síla“, takovou štreku skoro ve finále. To bylo z jakých důvodů? Vyhecování se navzájem, nebo počasím?

 

Hlavní důvod byl ten, že nám ke strýcovi zbývalo 70 kilometru, tak že jsme to chtěli stáhnout do dvou dnů. Ale zároveň si i zkusit kolik toho ještě zvládneme.

 

Psali jste si i cestovní deník nebo na některou ze sociálních sítí zasílali pravidelné informace?

 

Celou cestu jsem zaznamenával na soc. sítě (Instagram, Facebook). Dával jsem tam zajímavé momenty a místa, která nás potkala a večer vždy denní statistiku s počtem překonaných km.

 

Stačily jedny pořádné boty, anebo bylo prošoupáno víc podrážek? 

 

Boty stačily jedny, a jak se ukázalo na konci, tak boty z Decathlonu za pár stovek nebo sportovní obuv za několik tisíc dělají stejné puchýře :)

 

A bylo jich moc? Jak jste byli připravení na případná zranění nebo zdravotní potíže? Fungovala i „Slovácká medecína“?

 

Puchýřů bylo na každé noze do patnácti kousků, ale postupně si na to člověk zvykl.

Povinná výbava byla náplast na puchýře, mastička na opruzeniny a alpa.

Slovácká medecína nebyla, byla by to zbytečná zátěž a v těch vedrech by to asi nedělalo dobrotu .

 

Cestou jste určitě museli potkávat i lidi, kteří se ptali, odkud a kam jdete. Jaké byly jejich reakce.

 

Ve většině případu byla reakce stejná. Že jsem šílenci. Ale bylo i hodně lidí, kteří naše počínání ocenili a fandili nám.

 

Osobně a upřímně. Jaký máš z tohoto výkonu pocit?

On totiž zaslouží velkého uznání. Plánujete nějakou další podobnou akci?

 

Osobě z toho mám super pocit, zkusil jsem si něco neobvyklého a zároveň to byl určitým způsobem výstup z mé komfortní zóny. Určitě to byla dobrá zkušenost a určitě bych to zopakoval.

Další cíl by bylo dojít z domu až na Sněžku, bohužel tyto cesty jsou časově nákladné a nejde to dělat co půl roku.