S Magdou, nyní již Staufčíkovou, se nějaký ten pátek známe. Tím je vyjasněno tykání si během rozhovoru. Sepsat ho s ní mě napadlo loni na podzim, kdy přišel společný nápad na uspořádání výstavy o pohádkách v místní knihovně.
Všechny předešlé rozhovory na Bločku se týkaly víceméně známých osobností a odborností. Ale poznat, co obnáší práce správce knižního archivu v muzeu, dozvědět se něco o zákulisí tohoto subjektu, dát si popsat jak knižní sbírka vzniká a trošku odbočit i k jiné kultuře, to snad také stojí za trochu zájmu.
Takže Magdi, jak Ty jsi se dostala k práci v muzeu?
Pokusím se o
velmi zkrácenou verzi.
Po střední
průmyslové škole jsem v Muzeu J. A. Komenského nastoupila v roce 1996 jako
průvodkyně. Tehdejší průvodcovské listy se věnovaly výhradně životu a dílu
Komenského a já jsem se chtěla více dozvědět i o regionální historii.
V muzejním depozitáři
Ten zájem o regionální historii byl čistě o knihách,
anebo víc všeobecný? Třeba o dějinách Těšova, míst, ulic, spolků?
Bylo to cíleno na Uherský Brod a muzejní sbírky a zpočátku to hodně vycházelo z dotazů návštěvníků. Soukromě jsem v knihovně sbírala informace o písních, tancích a zvycích z Těšova a Újezdce, protože jsem tehdy vedla kroniku folklorního souboru Rozmarýn. Do kroniky jsem tak přepsala kupř. vyprávění Josefa Beneše o „štandrlování“. To jsou písničky a tance, kterými se přálo k jmeninám a dnes jsou známé hlavně díky práci lidí ze zmíněného souboru.
Co Ty sama považuješ za místa nebo památky, které náš region nejvíce zviditelňují. A znovu poprosím i odkaz na naše obce, Těšov a Újezdec
Komenský,
Žítková, Luhačovice.
Tyto pojmy
velmi dobře znají i moji kamarádi v Praze.
Myslím, že
vidět jsme hlavně díky folklorním spolkům z obou obcí.
Pyšní bychom
měli být na dřevěný kříž v Újezdci a na zvoničku v Těšově.
Hodně
zajímavá je i historie zaniklé židovské obce v Uherském Brodě. Těším se,
až se opraví nový židovský hřbitov a obnoví se jeho prohlídky.
Tady vidíte, jak se těšovský kroj líbil už v roce 1939. Na fotce vlevo babička Ďurďová.
Ještě, prosím, trochu zpátky k těm knihovnám.
Muzejní
knihovna je jiná než veřejná.
Kromě knih
určených pouze k prezenčnímu studiu (tj. knih, které jsou často už v jediném
exempláři a nepůjčují se domů), obsahuje i knihy sbírkové. V Uherském Brodě to
byly před mým příchodem staré tisky Komenského, regionální a náboženská
literatura. Posledně jmenované se zachránily během likvidace za minulého režimu
z dominikánského kláštera.
Protože jsem
se kdysi věnovala knižní vazbě, navrhla jsem rozšířit sbírku i o bibliofilské
tisky a uměleckou knižní vazbu, ideálně s tematikou Komenského.
Tím vznikla poměrně unikátní sbírka, která se může pochlubit knihami vázanými v kůži, zdobenými slepotiskem či zlacením, například z dílny Otto Blažka (jeho kniha získala ocenění na výstavě Expo 58 v Bruselu), Jindřicha Svobody (knihařského génia z Dolních Kounic), Karla Dudeška (který se vyučil v Uherském Hradišti) a mnoha dalších. Ve sbírce je také kniha, kterou pro muzeum svázal pan Jiří Hradilík v roce, kdy slavil své devadesáté narozeniny. Tímto bych chtěla čtenáře nalákat ke knižní vazbě – je zárukou nejen skvělé zábavy a smysluplné činnosti, ale, jak je vidět, i dlouhověkosti.😀
Kromě
půjčování a získávání knih může muzejní knihovnice pořádat semináře, přednášky
a výstavy. Také může publikovat a rozhodně musí zajišťovat restaurování či
konzervaci svěřeného fondu.
Ukázka umělecké knižní vazby
z Muzea J. A. Komenského (foto ze semináře SČK)
Jestli to není tajemstvím, kolika knihami muzejní knihovna disponuje?
To není tajné, naopak, je dobré vědět, že muzejní knihovna má přes 40.000
svazků nesbírkových a více než 800 sbírkových. Po válce byla považována za
jednu z největších odborných knihoven jihovýchodní Moravy. Nesbírkové tituly
jsou již z poloviny zkatalogizovány a lze je vyhledat v online
katalogu na webových stránkách muzea. Sbírkové jsou zpracovány všechny a jsou
součástí Centrální Evidence Sbírek
Ministerstva kultury ČR.
Píšeš, že jsi se věnovala knižní vazbě. V jaké formě? Studijní, anebo jsi ji sama dokázala vytvořit?A jak se vlastně vazba samotná hodnotí, jaká jsou u tohoto kritéria. Předpokládám, že na prvním místě je stáří díla samotného
To je dotaz na samostatný článek. Jak to zestručnit?
Tebe asi spíše zajímají staré tisky, např. zmiňovaného Komenského. Stáří
není vůbec hlavní kritérium. U vazeb ze 17 století máme velmi dobře zmapováno,
v jakém počtu byly jednotlivé tituly vydány. A právě toto číslo, plus
znalost, kolik se jich reálně asi dochovalo tvoří jejich kupní hodnotu.
K té se pak dále započítává, v jakém jsou stavu. K tomu patří i
styl a zdobnost vazby, provenia (ex-libris nebo
podpisy původních majitelů), dochovanost grafik a další.
A pokud bychom se chtěli bavit o umělecké knižní vazbě, tak to bude velmi
komplikované, protože to je oblast, která není laické veřejnosti moc známá.
Nenajdeš je v knihkupectví a často ani v antikvariátech. Jedná se o
unikátní umělecká díla na zakázku, vázána nejčastěji v kůži a originálně
zdobená. I jejich cena je jako za jakékoliv jiné moderní umělecké dílo. Takže
Orbis pictus vydaný před pár lety, ovšem ve vazbě současného mistra knihařského
pořídíte za mnohonásobně vyšší částku než stejný titul z roku 1833.
Ukázka
starých tisků z Muzea J. A. Komenského (foto ze semináře SČK)
Umělecké knižní vazbě jsem se tři roky věnovala na učilišti
v Mařaticích. Mým nejzdařilejším kouskem byla kniha vázaná na francouzský
způsob, kdy se desky připevní na knižní blok a teprve potom se potahují kůží.
V těchto zmiňovaných oborech jsi Ty sama autorkou kolika výstav? Předpokládám (a pamatuji si z Tvého vyprávění), že jsi se účastnila i různých výstav a seminářů jak u nás, tak v zahraničí
Ne, tak v zahraničí jsem ještě výstavu neměla (ale díky, že si to o mě myslíš). Ačkoliv, snažila jsem se v Arabských Emirátech získat práci jako umělecký knihvazač. Leč, bylo mi majitelem dílny velmi laskavě naznačeno, že u něj ženy nemohou pracovat společně s muži. 😀
Z fondu muzejní knihovny jsem připravovala dvě výstavy, z nichž jedna se konala v Římě.
Dvě další výstavy a seminář byli věnovány umělecké knižní vazbě pro SČK - Společenství českých knihařů. Jedna výstava ukázala krásné vazby pana Jaroslava Brabce z blízkých Popovic.
Krásná byla i spolupráce s paní Mahdalovou, které jsem zapůjčila nějaké drobnosti pro výstavu ve farním kostele nebo s knihovnou Františka Kožíka v Uherském Brodě, které jsem doslova vnutila prostorové dětské knížky. On totiž, brodský rodák Vladimír Babula (1919 - 1966) vydal svoji pop-up knihu Na Slovácku již v roce 1946, čímž o rovných deset let předběhl dnes všem velmi známého Vojtěcha Kubaštu a jeho první vydání Červené Karkulky, což se málo ví.
Z osobní sbírky umělecké knižní vazby půjčujeme knížky i jiným autorům výstav. Vloni jste mnohé mohli vidět v Základní umělecké škole v Uh. Brodě. Na podzim jedna z těchto vazeb dokonce získala cenu na Trienále umělecké knižní vazby v Třebíči. Prohlédnout si ji aktuálně můžete na výstavě v Národním muzeu v Praze.
Mimo knižní obor
jsme s manželem pro muzeum uspořádali i tři retro výstavy, z nichž
vyzdvihnu Retrohrátky, které byly výjimečné tím, že si návštěvníci
mohli s většinou vystavených exponátů skutečně hrát. Právě tyto hračky a
pohádkové knihy se staly základem výstavy Pohádkový školní rok,
kterou jsme společně s manželi Srníkovými zahájili v loňském roce v Místní
knihovně v Újezdci u Luhačovic.
Teď trošku odskočím od muzejnictví a knih. Zmiňuješ svůj pobyt v Dubaji. Můžeš trošku popsat, jaké rozhodnutí Tě přivedlo do této destinace? A také trošičku vykreslit rozdílnost života a kulturních zvyků tam a tady?
To byl rok 2001. Tehdejší přítel tam získal práci a vzal mě sebou.
Dubaj byla už tehdy velmi moderní, a protože jí docházely zásoby ropy, tak také
velmi otevřená turismu a obchodování se západním světem. Mají ovšem zajímavý
folklór. Je přísně rozdělený na mužskou část a ženskou část – a to třeba i
během svatby, kdy vlastně slaví odděleně na dvou různých místech. Pánové
tancují v řadě a hlavní prvek spočívá ve vyhazování pušky nebo hole. Dámy tancují v dlouhých volných
barevných šatech a tanec spočívá zejména v přehazování vlasů ze strany na
stranu. Není to až tak lehké, protože spousta z nich má vlasy dlouhé až
pod kolena.
Ukázka folklóru
z Dubaje. Chlapci pušky při tanci vyhazují do výše.
Zpět domů. U
té výstavy máš poznámku, že ji věnuješ dvěma dámám, paní Matušové a paní
Josefíkové. Co Tě k tomuto vedlo?
Paní Marta Matušová byla mou třídní učitelkou právě na zmíněné škole. Byla to ona, kdo mě – spolu s rodiči – přivedl k lásce k přírodě a k hrdosti na náš region. Její výuka se mi vryla tak hluboko pod kůži, že i po více než čtyřiceti letech, dokážu popsat jednotlivé části symfonické básně Vltava nebo zazpívat všechny tři sloky Křišťálové studánky. 😀
Paní
Josefíková byla nejen logopedka, která mi vylepšila sykavky, ale také skvělá
dáma, ke které jsem od sedmi let chodila do knihovny. Ta tehdy sídlila v
Těšově, v obecním domě poblíž mateřské školy, a měla pro mě úžasnou atmosféru.
Asi i proto, že si ten domek kdysi pronajímali moji rodiče – věděla jsem díky
tomu, kde jsou schované dveře do komory nebo, že je na zahradě krásná moruše a
suchý záchůdek.
Knihy jsem
si poctivě zapisovala do čtenářského deníku a snad mi odpustíš malou vzpomínku.
Když se mi narodil první syn, hledala jsem v tomto sešitě knihu, kterou bych s
ním mohla číst. Zaujal mě zápis o knize o kocourkovi Mourkovi. V první třídě
jsem byla evidentně přesvědčena, že lepší kniha neexistuje. A tak jsem zavolala
paní Josefíkové, jestli ji má knihovna ještě k dispozici. Dozvěděla jsem se, že
ne, protože po revoluci přišlo nařízení knihovnu v Těšově uzavřít a knihy
ekologicky zlikvidovat. Naprosto chápu, že to knihovnice nedokázala – alespoň
část knih si odnesla domů. Ty se později staly základem knihovny v Újezdci u
Luhačovic.
Právě nadšení paní Josefíkové a její dlouholetá práce pro všechny čtenáře v Těšově a Újezdci pro mě byly velkým vzorem v mé vlastní knihovnické praxi.
O paní Josefíkové bychom toho oba dva mohli napsat spoustu řádků. I já se s ní v životě několikrát zásadně potkal a vždy to bylo jen v tom dobrém a optimistickém duchu (pozn.: rozhovor s ní vyšel na Bločku 1.10.2009)
Oběma dámám jsem velmi vděčná a tímto jsem jim chtěla alespoň touto cestou trochu poděkovat.
Na závěr chci zmínit, že od ledna 2025 pracuji pro
Slovácké muzeum v Uherském Hradišti. Staré knihy jsem vyměnila za staré
fotografie.
Velmi ráda bych tebe, i tvé čtenáře, pozvala na své
pracoviště, kde uchováváme také krásné fotografie z Těšova a Újezdce.
Těšovský kroj. Rodina Ďurďova
Pozvání rád přijímám a moc děkuji za
obsáhlé a myslím lehce pochopitelné vyprávění.
-josr-
