TÝDEN V SEDLE JAWY....(do Užhorodu a zpět)

K setkání se zajímavými lidmi nás často přiveden náhoda.

Stalo se to i mně. V jednom ze služebních e-mailů byl i dotaz, zda nevím o někom, kdo by cestovatelům pomohl zajistit ubytování v Užhorodě. Spolupracovníků z Ukrajiny mám spoustu a tak nebyl problém kladně odpovědět.

A už tenkrát, když jsem postupně zjišťoval kdo a proč se ptá, vznikl nápad přichystat článek pro „Bloček“.

Pan Cetkovský, cestovatel a humorista, nebyl proti. Velmi rád mi nejen odpověděl na otázky, ale přidal i svůj stručný popis celé cestovatelské anabáze:

Cesta z Drahanské vrchoviny do Užhorodu a zpět 

v termínu 16.6. – 23.6.2018.

Členové výpravy (bratři):

-          Vladimír Cetkovský (1974), Jawa 350 (r.v. 1953),

-          Martin Cetkovský (1979), Jawa 250 Automatic (r.v. 1961).

Délka výpravy: 1450 km

Cíl cesty: zkouška odolnosti, vybočení z tradičních rámců, kalibrace žebříčku hodnot, návštěva přátel, turistika, ověření stavu dvou nemovitostí v Užhorodu, různé. Splněn.

Příprava: oprava a údržba motocyklů (dlouhodobá; poslední 2 roky intenzivní), domluva záchytných míst/ubytování u kamarádů (Slovensko) a na doporučení (Užhorod zajištěn díky pomoci pana Josefa, pana Jurie a pana Saši).

Stručný popis:

Cesta na motocyklech po hlavních i vedlejších tazích (1 den). První zastávka na statku kamaráda Ivana v Zaježové (1 den, 2 noci). Přejezd k Zemplínské Šíravě (1 den), přenocování u kamarádky Martiny. Další den přechod hranic Slovensko – Ukrajina a ubytování v Užhorodu v hotelu Užhorod (nejlepší a nejopravenější hotel v centru). Dva dny poznávání Užhorodu (centrum, parky, hrad, Chrám Krista Spasitele, tržiště, korza podél řeky, okolí nádraží a periferie, pozorování obyvatel, místní jídlo, pivo a kvas), jeden den autobusový výlet do Mukačeva a zpět (centrum, tržiště, pozorování obyvatel, korza podél řeky, okolí nádraží a periferie). Návrat z Užhorodu do Zaježové (1 den a přespání 1 noc). Návrat na Moravu (1 den).

Tato cesta byla Vaše první, nebo podobných výletů máte za sebou už více?
Co se týká zahraničních cest na našich starých motorkách, jednalo se o druhou cestu v řadě. V roce 2017 jsme absolvovali první cestu ve stejném složení výpravy (personálním i technickém), ale jen „na polovinu cesty“ (tzn. na statek ke kamarádovi Ivanovi do středoslovenské obce Zaježová). V roce 2017 jsme si tedy poprvé odzkoušeli odolnost motorek a atmosféru takové cesty, která se nám zalíbila.

Proč zrovna tato města?
Vyjížděli jsme (jak v roce 2017, tak v roce 2018) z Drahanské vrchoviny, odkud s bratrem pocházíme, směrem na střední Slovensko (2017 přes Zlín; 2018 přes Rožnov pod Radhoštěm).

První cíl na středním Slovensku byl dán návštěvou u mého kamaráda a spolužáka (Gymnázium Jiřího Wolkera Prostějov) Ivana, který žije s rodinou na statku v obci Zaježová.

A jelikož leží obec Zaježová shodou okolností v přesné polovině mezi Drahanskou vrchovinou a Užhorodem, jedná se zároveň i o strategicky výhodný bod pro technické zázemí (údržba, opravy, nocleh, doplnění zásob) a odpočinek (přátelská nálada a pěkná příroda) při cestě dál na Východ.

Proč bylo jako druhý cíl zvoleno město Užhorod, má několik důvodů:

-          v září 2016 jsem se v laboratoři pana Doc. Ing. Antonína Blahy, Csc. díval na mapu a přišlo mi, že cesta na motorce do Užhorodu je kratší a přírodopisně (např. členění zemského povrchu) zajímavější, než cesta do Gdaňsku (nic proti Gdaňsku). Tam poprvé mě napadlo, že by se do Užhorodu dalo dojet na mé motorce.

-          výše uvedená existence záchytného bodu v obci Zaježová“ (motto: Když už jsme dojeli do Zaježové, proč se nevydat na Užhorod?!)

-          rodina jednoho kamaráda z naší rodné vesnice v Užhorodu bydlela a vlastnila vilu a hospodu před druhou světovou válkou. Často jsme od něj slyšeli kusé informace a lákalo nás Užhorod poznat (a ověřit stav nemovitostí, ve kterých žili a provozovali, což se splnilo). Kamarádovi předci hospodu provozovali za první republiky, pak měla být zabraná postupně Maďary a Němci (za druhé světové války), ale pořád ji mohli provozovat. Až po záboru Rusů po válce se musela kamarádova rodina rychle vystěhovat s minimem věcí a opustit Ukrajinu (vrátili se na Slovensko a do Čech).

-          nádech východní exotiky, východní nátura, blízkost Mukačeva, československá historie této oblasti, ochutnávka ukrajinského piva a kuchyně atp.

A jaké bylo poznání? Nemovitosti alespoň stály (A co to pivo?)?

Obě nemovitosti stojí (pokud jsme našly ty pravé). Bývalá provozovna hospody na ulici Sobráneckaja je nyní oděvním butikem (1.NP) a ve 2. NP je byt, s jehož obyvateli nás seznámil majitel sousední prodejny potravin (kde jsme koupili pivo a kladli otázky). Jsme v kontaktu, majitele bytu zajímá historie objektu. Vilu jsme na uvedené adrese snad taky našli (i když od války byly některé ulice přejmenovávány, nebo se jména ulic stěhovala místopisně po Užhorodu). Vila je zdá se aktuálně neobydlená, zahrada zanedbaná, ale aktivované kamery u všech vchodů naznačují, že jakémusi účelu slouží).

Ukrajinské pivo jsme zkoušeli, jak jen to šlo (točené, plechovkové, lahvové) a mě osobně chutná (vzorkovali jsme cca 7 druhů průběžně). Obecně, když jsem někde, tak mám rád pivo té země, kam jedu (ukrajinské, ruské, mongolské, čínské, indické, polské, slovenské…). V Česku preferuji české, ale rozhodně netvrdím, že „jiné nepiju“, naopak.

Motocyklů - veteránů vlastníte víc? 
V divokých 90.tých letech se daly staré motorky a auta sehnat snadno a vraky, nebo náhradní díly často ležely jen tak vyhozené. Z tohoto důvodu vlastníme starých motorek víc, než ve skutečnosti v reálu a v souladu se všemi platnými předpisy provozujeme na pozemních komunikacích. Já osobně mám v oblibě i staré československé mopedy Stadion a Jawetta.

Kdy u Vás vzniknul nápad věnovat se "veteránům" a takovémuto
dobrodružnému cestování?
První „starou“ motorkou byla Jawa 50 Pionýr, kterou jsem dostal od rodičů na Vánoce 1989. Druhou starou motorkou byl Manet 90 s motorem ČZ 125, který mi věnoval (po odhrabání sena a vytažení ze stodoly) pan Leoš Vyskočil dne 15.7.1991. Tam někdy bych hledal zrození nápadu „věnovat se „veteránům“.

A nápad věnovat se „dobrodružnému cestování“ (obecně, nikoliv na motorkách) bych hledal asi někde v roce 1999, kdy jsem poprvé navštívil vlakem kamarády v Rusku a Mongolsku (tam jsem se od té doby párkrát vrátil a přibral k tomu někdy i Čínu a Indii).

„Dobrodružné cestování“ na motorkách bylo zatím jen v rámci dvou výše popsaných výletů v roce 2017 (střední Slovensko, cca 721 km) a 2018 (střední Slovensko a Užhorod, 1450 km). Potřeboval jsem totiž relativně dost času (fakticky 26 let) k tomu, abych začal strojům a sobě věřit natolik, že jsem se na nich vydal dál, než do sousední vesnice, která leží „3 km do kopce“ (takže pokud by se motorka cestou porouchala, tak bych na ní sjel bez motoru z kopce zase k nám do rodné vsi). Okamžikem, kdy jsem se vydal dál, než 3 km do kopce, nebo jakýmkoliv jiným směrem z kopce, jsem dospěl k rozhodnutí, že „bez motoru“ se už vrátit nedokážu a musím se na něj a na sebe prostě spolehnout, což bylo do jisté míry osvobozující. Jsem rád, že se to stalo.

Podle toho, co jste psal, bylo všechno v pohodě: Ale přece jenom -
největší starost během cesty?

Při obou našich cestách (2017, 2018) na motorkách se (vojenskou hantýrkou řečeno) „nic špatného nestalo“.

Naštěstí žádná havárie a žádná závažná porucha. Jen v roce 2017 jsem „přetížil“ nevhodným umístěním zavazadla nosič, který se pak po cestě rozlomil a průběžně jsme jej opravovali vším možným, co jsme kde u cesty našli. U kamaráda Ivana jsme pak nosič „provizorně“ opravili drátem v jeho kovárně tak dobře, že jsem jej ve sdrátovaném stavu provozoval další rok a nebýt nutnosti absolvovat STK, asi bych jej takto provozoval dodnes.

Co se defektů týče, tak byl jen jeden a to letos, kdy jsem prorazil duši zadního kola, ale stalo se to až na konci dílčí etapy u garáže kamarádky Martiny na západním Slovensku, kde bylo veškeré potřebné zázemí k výměně duše (kterou, stejně jako několik kilogramů dalších náhradních dílů, vozíme s sebou).

Starost může dělat počasí ve smyslu nepohodlí. V roce 2017 jsme jeli v květnu a ten byl při návratu chladný (ráno led na kalužích), takže jsme pak dlouho rozmrzali v horké vodě. V roce 2018 jsme jeli v červnu, a to bylo krásně. Zmokli jsme jen jednou na zpáteční cestě v silné průtrži mračen v Martině (trvala cca 30 minut), což nám umožnilo úspěšně odzkoušet nepromokavé oblečení a odolnost motorek v jízdě v silném dešti.

Ani na hranicích Slovenska a Ukrajiny, ani v Užhorodu a Mukačevu jsme se s žádnou „starostí“ v podstatě nesetkali. Naopak (i díky starým motorkám, které chtě nechtě budí pozornost) jsme se setkali s velkým množstvím lidí, kteří nám fandili, pomáhali, mávali nám a hlásili se k nám. Nesetkali jsme se s nikým, z koho bychom měli vyloženě špatný pocit, nebo kdo by na nás zkoušel nějaký podvod.

Několikrát nás zaregistrovala slovenská i ukrajinská policie, ale nevšímali si nás a i na hranicích nám všichni pohraničníci fandili.

Každým druhým rokem je v Luhačovicích pořádán sraz „Jawistů“. Jezdíte na něj?

Nejezdím na žádné srazy. Jako programový introvert se větším srocením

(3 a více) z různých důvodů cíleně vyhýbám.

………………………………………………………………………………………………………………………………

Kdo je Vladimír Cetkovský (krátké CV přebráno z článku v Lidových novinách):

Nenapravitelný humorista, zpochybňovatel věčných pravd a důmyslný strůjce slovních hříček.

Jeho dílo je rozptýleno aktuálně ve sto třiceti sedmi svazečcích, které svépomocí vyrábí a distribuuje ve svých autorských čteních.

Pracuje ve zdravotnictví a se svou osudovou partnerkou Janou a dětmi Dianou a Lukášem žijí společně ve Zlíně.

-josr-

POZVÁNÍ NA NEDĚLNÍ ZPÍVÁNÍ

Vánoce jsou sice už za námi, ale ta jejich kouzelná atmosféra v každém z nás jistě stále doutná.

Přijďte si je tedy připomenout ještě i v neděli při poslechu písní místních souborů.

-josr-

NOVINKY NA OBECNÍM WEBU

Ti, kdo webové stránky obce, tvořené Petrem Suchánkem, sledují pravidelně, už možná na novoty přišli.
Pro ostatní je tady seznam toho co Peťa upravil a doplnil:
V sekci "GALERIE" je upravena záložka "Fotogalerie". Do ní jsou doplněny "Minigalerie", "Videogalerie" a "Historie obce ve fotografii".
V sekci "Region" pak přibyl odkaz  "Články v tisku"

Povím vám,  že je tam opravdu co číst a na co se dívat!

-josr-

DALŠÍ ADVENTNÍ VÍKEND BUDE BOHATÝ NA UDÁLOSTI

ROZSVĚCENÍ VÁNOČNÍHO STROMU

„DĚDO, TO NEJSŮ PRAVÍ ČERTI. ONI SŮ LEVÍ...“

...Touto slovní hříčkou reagoval můj šestiletý vnuk Lukášek na skupinu pekelníků, která se k nám blížila na „Jarmeku“ ve Valašských Kloboukách, v sobotu 1. prosince.

Potkali jsme se na náměstí, malý přijel autem s rodiči, já s dvěma autobusy plnými kamarádů a známých, se kterými už spoustu let na tuto velmi vydařenou akci jezdíme.

Sotva se ale Mikuláš, anděl, smrtka a čertiska přiblížili na pár kroků, už se Luky tisknul k babičce, jeho mladší bráška k mamince. Vyjukané oči slzely. Mrazem to ale nebylo. Odvaha byla ta tam.

Patří to už k takovému našemu začátku adventu. Zajet si „na Valachy na Jarmek“

Alespoň na jedno dopoledne se odstřihnout od běžných starostí, pobavit se, potkat známé, počastovat se obsahem „ploskaček“, nakoupit vánoční dárky přímo od lidových řemeslníků. Pravda, ne všechny jsou „suprové“, ale jsou dělány s poctivostí a fortelem.

Pravidelně svou pouť mezi stánky a vystoupeními začínáme smlsnutím zabijačkového ovárku. Letos nám sice pořadatelé stan s těmito dobrotami přestěhovali mimo náměstí, ale i tak se na ně stálo v dlouhé frontě.

Projít si ten jarmareční mumraj opravdu stojí za to. Ono se při tom zapomene i na občasné mrznutí nohou (měl jsem si dát teplejší ponožky), na vítr kolem. A když začne padat sníh, to je pak ta pravá atmosféra.

V dřevěnici „Kosenka“ jsme navíc viděli peklo i nebe. V tom se zpívalo, skákalo do sena, bylo veselo.

V pekle těsno, tajemno, dým z ohnišť se dral do očí i nosu. A ještě k tomu bylo možno dlouhým brkem se mu upsat.

Hlavní ale je potkat se s Mikulášem a čerty. Těch skupinek svatých a rohatých chodí několik. Každá okolní obec má zastoupení. V každé z nich čertiska vypadají jinak. Ale malé děti se bojí všech stejně. Ty odvážnější se sice s pekelníkem i vyfotí, ale respekt v jejích očích je vidět. Přesto si ale nemyslím, že by to nějak jejich budoucímu vývoji uškodilo. „Moudré“ debaty na toto téma jsou, podle mne, naprosto zbytečné.

Pamatuji si na své dětství. Mamka pustila do kuchyně Mikuláše s andělem a já se sestrou hned byli na kolenou a drmolili otčenáš. Za oknem bylo slyšet hudrování čertů. A když pak mamina odtáhla okenní závěs, už jsme byli schovaní pod stolem.....i tak se dá budovat vztah k autoritám a pořádku.

On celý ten Jarmek je dělán lidmi pro lidi. Však taky letos už se konal po sedmadvacáté.

Vždycky, když se mi hlásí nový zájemce (jezdí nás stále skoro stejná parta), upozorňuji ho na to, že nemusí vyjít počasí, že bude všude plno lidí, budou tlačenice. Ale taky se mi ještě za ty roky nestalo, aby na sebe při tom lidé byli hrubí, nebo se uráželi.

Osobně si přeji, aby se takovéto akce dál zachovávaly. A nejen ta v Kloboukách. Vždyť jarmarků, různých svátečních zpívání, setkání a tvoření se během roku koná všude plno. Je to uchovávání našich tradic. Tradic, které by neměly být zapomenuty. Naopak, měly by se dětem stále připomínat, přibližovat jim je v jakékoliv formě.

Nerad bych se dožil toho, že nám třeba Vánoce převálcují z reklam se valící kolony červených kamionů s reklamou na přeslazený nápoj a bělovousí v červených kožiších navlečení Santové.

K nám patří Ježíšek, Mikuláš, čerti, andělé, svatá Lucie.....

-josr-

ADVENTNÍ PŘÁNÍ

Rodičovský klub eRKo vás srdečně zve na 

VÝROBU ADVENTNÍCH VĚNCŮ

v sobotu 1. 12. 2018 od 13hod do 16:30hod

v jídelně ZŠ Újezdec

Veškerý potřebný materiál je připraven

(korpusy, svíčky, bodce, stuhy, ozdůbky...)

ÚČASTÍ NA AKCI PODPOŘÍTE NAŠE DĚTI. DĚKUJEME.

Přijďte prožít příjemné před adventní odpoledne.

Občerstvení zajištěno.

Těšíme se na vás!

28.10.1918...

...Světová válka stále pokračuje, zprávy z bojišť se do Újezdce dostávají od vojáků přijíždějících na dovolenku. Otrhaní, hladoví, vrátit se na frontu už chce málokterý z nich...

O den později přichází na Obecní úřad telegram oznamující vznik nové republiky. Dovolím si použít výňatek z knihy pánů Lekeše a Jančáře „Újezdec u Luhačovic. Dějiny farnosti a obce“ kde na str. 71 je otištěna část zápisu z kroniky psané místním farářem P.Skácelem:

„Telegrafická zpráva přišla v 9 h. ráno. Byli jsme již připraveni a přichystáni, dal jsem vyvěsiti naši trikoloru na věž. Na nádraží jsme upevnili velké znaky naší nové republiky, celá nádražní budova byla od našich děvčic bohatě vyzdobena věnci slováckými odpoledne a den na to byl svátek. Večer se shromáždila celá obec před obecním domem, tam jsem měl řeč, zazpívali jsme Kde domov můj, Hej Slované a Nad Tatrů sa blýska a potom se mládež i staří bavili a radovali u Klečků, Matějíčků i u Balajků (názvy místních hostinců, pozn. aut.). O 8 hod. večer jsem šel do Těšova, tam jsme konali slavnost podobnou, na druhý den totéž v Maršově a na Polichně. Ráno druhý den byly slavnostní Bohoslužby. Kostel byl nabit, byla slavnostní kázání – radost veliká velmi. ....

.....Brzy po ustanovení Národního shromáždění přišly zákony, jejichž ostří katolíci pociťovati museli jako vyhlášení kulturního boje. To a potom okolnosti, že nová vláda nemohla propustit a domů poslat vojska, že nemohla zastavit rekvizici obilí a dobytka, že drahota nemíjela, ochladilo u lidí nadšení i radost. Všechna nespokojenost z poměrů válečných, hořkost hrozných vzpomínek na přestálé utrpení, musela se vybíti a skutečně, v okresu Brodském došlo na mnohých místech k vybíjení a rabování obchodů, hlavně židovských, hned po prohlášení republiky, dána do Brodu posádka, a jen té okolnosti dlužno asi děkovati, že tam nedošlo k pogromům!“

V knize se i dočteme, že ve válce z naší farnosti (Újezdec, Těšov, Polichno, Maršov) jistě padlo 43 mužů a chlapců, 14 bylo uváděno jako nezvěstných.     

Vládl hlad, nejistota, nedůvěra k novým představitelům, žášť k těm bývalým. Rodily se nové politické strany, na vesnici pronikaly doposud neznámé názory....

Republika byla právě zrozené dítě. A ta se nikdy nerodí bez bolestí a útrap.

Máme ji ale již sto let. A měli bychom být na ni hrdí. Nebylo a není v ní pokaždé vše ideální, ale ta malá země ve středu Evropy je naše vlast, která má bohatou historii. A určitě nejsem jediný, kdo říká, že ji má rád. „Kde domov můj...“ je pro mne osobně nejhezčí písnička.

Během dalších let jsou v historii Újezdce a Těšova s datem 28.října spojeny i tyto události:

r. 1928 je v Těšově, po slavnostním průvodu a oslavách, zasazena „lípa Svobody“

            (R. Jančář „Těšovský rok“ str. 97)

            v Újezdci u „lípy Svobody“ školní slavnost

            (T.Lekeš st., R.Jančář „Újezdec u Luhačovic. Dějiny farnosti a obce“ str. 89)        

r. 1930 se rozvodnila řeka Olšava    

            (R. Jančář „Těšovský rok“ str. 187)

r. 1946 na rozhraní Újezdce a Těšova slavnostně odhalen Památník osvobození (viz foto)

            (T.Lekeš st., R.Jančář „Újezdec u Luhačovic. Dějiny farnosti a obce“ str. 115)      

-josr- 

STŘÍPKY Z LETNÍHO ÚJEZDCE

V polovině června proběhl další ročník Pohádkové vsi. Příjemné počasí přilákalo na 120 dětí s jejich doprovodem. Děti cestou potkaly kovboje – naháněly stáda dobytka, víly – rozplétaly pavučiny, Princeznu ze mlejna – pomáhaly Elišce s pytli obilí a s čertem střílely prakem, námořníky – hrály skořápky, fotbalisty –hledali ztracené míčky v kelímcích, i šašky – luštily tajemné pytlíčky a skákaly na míčích. Za každý splněný úkol dostaly odměnu. Trasa opět končila na fotbalovém hřišti, kde si nejen soutěžící opekli špekáčky, zahráli si s dobrovolnými hasiči a hladili si dravé ptáky. Srdečně děkujeme všem sponzorům – Tesco, Hruška, Ditipo, Zbrojovka a všem soukromníkům a firmám z Újezdce, kteří se podíleli na zajištění odměn a občerstvení pro děti. Také děkujeme Dobrovolným hasičům, kteří nás již několikátý rok doprovázejí a všem ochotným dobrovolníkům na stanovištích, bez kterých by se akce neuskutečnila. Na začátku srpna se zase po Újezdci pohybovala 31 členná skupina dětí s doprovodem. „Přívesňáček“ byl v plném proudu. Letošním táborem vládl středověk. Prvním úkolem bylo vytvoření vlajky s erbem, která je provázela v bojích a na cestách po celý týden. Táborníky první den po složení přísahy král pasoval na rytíře. Jako výraz cti nosili na krku svou vlastní pečeť, která však byla zabavena nezbedům. Aby si ji vysloužili zpět, museli někomu pomoci, udělat dobrý skutek. Pro nenapravené hříšníky byla připravená „ulička hanby“. Kat se na ni těšil, ale za celý týden se jí nedočkal, tak byly děti hodné! Rytíři dobývali hrady, hájili území, doprovázeli krále, odpočívali. Počasí bylo opravdu velmi teplé, proto jsme dva dny trávili u vody. Vrcholem byla pozvánka samotného krále na oslavy vítězství. Obdivovali královské dravé ptactvo ve Fauně Hluk.Závěr hodokvasu patřil ohňové šou FuerzadelFuego na myslivecké chatě v Újezdci. Protože byl program ve večerních hodinách, přizvali jsme rodiče a ostatní příbuzné. Ohňová šou měla opravdu velký úspěch nejen u našich rytířů. Posledním vrcholem prokázání rytířské oddanosti králi byl boj s loupežníky, s drakem, s čarodějnicí, stavba mostu a střelba z luků. Odměnou jim bylo získání pokladu. Celý tábor proběhl bez zranění, rytíři svou čest uhájili, a pokud se v příštím roce sejdeme, tak v jiné době. Za pořadatele Jarmila Kubáňová

GULÁŠFEST 2018

HODOVÉ POZVÁNKY

POHÁDKOVÁ VES 2018

VI. POHÁDKOVÁ   VES  V  ÚJEZDCI

V SOBOTU 16. ČERVNA

DĚTI ČEKÁ POHÁDKOVÝ POCHOD  

S  PLNĚNÍM ÚKOLŮ

ZAČÁTEK   OD  14.00 – 15.45

U   MOTORESTU   ŠTĚPÁN

KOLEM OLŠAVY NA FOTBALOVÉ HŘIŠTĚ

VSTUPNÉ DOBROVOLNÉ

DOPROVODNÝ PROGRAM:

DOBROVOLNÍ HASIČI

ZÁCHRANNÁ STANICE FAUNA HLUK – DRAVÍ PTÁCI

OPÉKÁNÍ ŠPEKÁČKŮ, OBČERSTVENÍ

SRDEČNÉ DÍKY VŠEM SPONZORŮM

VIZE 2024

Plány už se chystají, jednání časem započnou a třeba za pět - šest let se dočkáme tolik očekávaného, diskutovaného a dlouho plánovaného silničního obchvatu naší obce.

Časový harmonogram a foto z regionálního tisku:

-josr-