...Touto slovní hříčkou reagoval můj šestiletý vnuk Lukášek
na skupinu pekelníků, která se k nám blížila na „Jarmeku“ ve Valašských
Kloboukách, v sobotu 1. prosince.
Potkali jsme se na náměstí, malý přijel autem s rodiči,
já s dvěma autobusy plnými kamarádů a známých, se kterými už spoustu let
na tuto velmi vydařenou akci jezdíme.
Sotva se ale Mikuláš, anděl, smrtka a čertiska přiblížili na
pár kroků, už se Luky tisknul k babičce, jeho mladší bráška k mamince.
Vyjukané oči slzely. Mrazem to ale nebylo. Odvaha byla ta tam.
Patří to už k takovému našemu začátku adventu. Zajet si
„na Valachy na Jarmek“
Alespoň na jedno dopoledne se odstřihnout od běžných starostí,
pobavit se, potkat známé, počastovat se obsahem „ploskaček“, nakoupit vánoční
dárky přímo od lidových řemeslníků. Pravda, ne všechny jsou „suprové“, ale jsou
dělány s poctivostí a fortelem.
Pravidelně svou pouť
mezi stánky a vystoupeními začínáme smlsnutím zabijačkového ovárku. Letos nám
sice pořadatelé stan s těmito dobrotami přestěhovali mimo náměstí, ale i
tak se na ně stálo v dlouhé frontě.
Projít si ten jarmareční mumraj opravdu stojí za to. Ono se
při tom zapomene i na občasné mrznutí nohou (měl jsem si dát teplejší ponožky),
na vítr kolem. A když začne padat sníh, to je pak ta pravá atmosféra.
V dřevěnici „Kosenka“ jsme navíc viděli peklo i nebe.
V tom se zpívalo, skákalo do sena, bylo veselo.
V pekle těsno, tajemno, dým z ohnišť se dral do
očí i nosu. A ještě k tomu bylo možno dlouhým brkem se mu upsat.
Hlavní ale je potkat se s Mikulášem a čerty. Těch
skupinek svatých a rohatých chodí několik. Každá okolní obec má zastoupení.
V každé z nich čertiska vypadají jinak. Ale malé děti se bojí všech
stejně. Ty odvážnější se sice s pekelníkem i vyfotí, ale respekt
v jejích očích je vidět. Přesto si ale nemyslím, že by to nějak jejich
budoucímu vývoji uškodilo. „Moudré“ debaty na toto téma jsou, podle mne,
naprosto zbytečné.
Pamatuji si na své dětství. Mamka pustila do kuchyně
Mikuláše s andělem a já se sestrou hned byli na kolenou a drmolili
otčenáš. Za oknem bylo slyšet hudrování čertů. A když pak mamina odtáhla okenní
závěs, už jsme byli schovaní pod stolem.....i tak se dá budovat vztah
k autoritám a pořádku.
On celý ten Jarmek je dělán lidmi pro lidi. Však taky letos
už se konal po sedmadvacáté.
Vždycky, když se mi hlásí nový zájemce (jezdí nás stále
skoro stejná parta), upozorňuji ho na to, že nemusí vyjít počasí, že bude všude
plno lidí, budou tlačenice. Ale taky se mi ještě za ty roky nestalo, aby na
sebe při tom lidé byli hrubí, nebo se uráželi.
Osobně si přeji, aby se takovéto akce dál zachovávaly. A
nejen ta v Kloboukách. Vždyť jarmarků, různých svátečních zpívání, setkání
a tvoření se během roku koná všude plno. Je to uchovávání našich tradic. Tradic,
které by neměly být zapomenuty. Naopak, měly by se dětem stále připomínat,
přibližovat jim je v jakékoliv formě.
Nerad bych se dožil toho, že nám třeba Vánoce převálcují
z reklam se valící kolony červených kamionů s reklamou na přeslazený
nápoj a bělovousí v červených kožiších navlečení Santové.
K nám patří Ježíšek, Mikuláš, čerti, andělé, svatá
Lucie.....
-josr-
