TÝDEN V SEDLE JAWY....(do Užhorodu a zpět)

K setkání se zajímavými lidmi nás často přiveden náhoda.

Stalo se to i mně. V jednom ze služebních e-mailů byl i dotaz, zda nevím o někom, kdo by cestovatelům pomohl zajistit ubytování v Užhorodě. Spolupracovníků z Ukrajiny mám spoustu a tak nebyl problém kladně odpovědět.

A už tenkrát, když jsem postupně zjišťoval kdo a proč se ptá, vznikl nápad přichystat článek pro „Bloček“.

Pan Cetkovský, cestovatel a humorista, nebyl proti. Velmi rád mi nejen odpověděl na otázky, ale přidal i svůj stručný popis celé cestovatelské anabáze:

Cesta z Drahanské vrchoviny do Užhorodu a zpět 

v termínu 16.6. – 23.6.2018.

Členové výpravy (bratři):

-          Vladimír Cetkovský (1974), Jawa 350 (r.v. 1953),

-          Martin Cetkovský (1979), Jawa 250 Automatic (r.v. 1961).

Délka výpravy: 1450 km

Cíl cesty: zkouška odolnosti, vybočení z tradičních rámců, kalibrace žebříčku hodnot, návštěva přátel, turistika, ověření stavu dvou nemovitostí v Užhorodu, různé. Splněn.

Příprava: oprava a údržba motocyklů (dlouhodobá; poslední 2 roky intenzivní), domluva záchytných míst/ubytování u kamarádů (Slovensko) a na doporučení (Užhorod zajištěn díky pomoci pana Josefa, pana Jurie a pana Saši).

Stručný popis:

Cesta na motocyklech po hlavních i vedlejších tazích (1 den). První zastávka na statku kamaráda Ivana v Zaježové (1 den, 2 noci). Přejezd k Zemplínské Šíravě (1 den), přenocování u kamarádky Martiny. Další den přechod hranic Slovensko – Ukrajina a ubytování v Užhorodu v hotelu Užhorod (nejlepší a nejopravenější hotel v centru). Dva dny poznávání Užhorodu (centrum, parky, hrad, Chrám Krista Spasitele, tržiště, korza podél řeky, okolí nádraží a periferie, pozorování obyvatel, místní jídlo, pivo a kvas), jeden den autobusový výlet do Mukačeva a zpět (centrum, tržiště, pozorování obyvatel, korza podél řeky, okolí nádraží a periferie). Návrat z Užhorodu do Zaježové (1 den a přespání 1 noc). Návrat na Moravu (1 den).

Tato cesta byla Vaše první, nebo podobných výletů máte za sebou už více?
Co se týká zahraničních cest na našich starých motorkách, jednalo se o druhou cestu v řadě. V roce 2017 jsme absolvovali první cestu ve stejném složení výpravy (personálním i technickém), ale jen „na polovinu cesty“ (tzn. na statek ke kamarádovi Ivanovi do středoslovenské obce Zaježová). V roce 2017 jsme si tedy poprvé odzkoušeli odolnost motorek a atmosféru takové cesty, která se nám zalíbila.

Proč zrovna tato města?
Vyjížděli jsme (jak v roce 2017, tak v roce 2018) z Drahanské vrchoviny, odkud s bratrem pocházíme, směrem na střední Slovensko (2017 přes Zlín; 2018 přes Rožnov pod Radhoštěm).

První cíl na středním Slovensku byl dán návštěvou u mého kamaráda a spolužáka (Gymnázium Jiřího Wolkera Prostějov) Ivana, který žije s rodinou na statku v obci Zaježová.

A jelikož leží obec Zaježová shodou okolností v přesné polovině mezi Drahanskou vrchovinou a Užhorodem, jedná se zároveň i o strategicky výhodný bod pro technické zázemí (údržba, opravy, nocleh, doplnění zásob) a odpočinek (přátelská nálada a pěkná příroda) při cestě dál na Východ.

Proč bylo jako druhý cíl zvoleno město Užhorod, má několik důvodů:

-          v září 2016 jsem se v laboratoři pana Doc. Ing. Antonína Blahy, Csc. díval na mapu a přišlo mi, že cesta na motorce do Užhorodu je kratší a přírodopisně (např. členění zemského povrchu) zajímavější, než cesta do Gdaňsku (nic proti Gdaňsku). Tam poprvé mě napadlo, že by se do Užhorodu dalo dojet na mé motorce.

-          výše uvedená existence záchytného bodu v obci Zaježová“ (motto: Když už jsme dojeli do Zaježové, proč se nevydat na Užhorod?!)

-          rodina jednoho kamaráda z naší rodné vesnice v Užhorodu bydlela a vlastnila vilu a hospodu před druhou světovou válkou. Často jsme od něj slyšeli kusé informace a lákalo nás Užhorod poznat (a ověřit stav nemovitostí, ve kterých žili a provozovali, což se splnilo). Kamarádovi předci hospodu provozovali za první republiky, pak měla být zabraná postupně Maďary a Němci (za druhé světové války), ale pořád ji mohli provozovat. Až po záboru Rusů po válce se musela kamarádova rodina rychle vystěhovat s minimem věcí a opustit Ukrajinu (vrátili se na Slovensko a do Čech).

-          nádech východní exotiky, východní nátura, blízkost Mukačeva, československá historie této oblasti, ochutnávka ukrajinského piva a kuchyně atp.

A jaké bylo poznání? Nemovitosti alespoň stály (A co to pivo?)?

Obě nemovitosti stojí (pokud jsme našly ty pravé). Bývalá provozovna hospody na ulici Sobráneckaja je nyní oděvním butikem (1.NP) a ve 2. NP je byt, s jehož obyvateli nás seznámil majitel sousední prodejny potravin (kde jsme koupili pivo a kladli otázky). Jsme v kontaktu, majitele bytu zajímá historie objektu. Vilu jsme na uvedené adrese snad taky našli (i když od války byly některé ulice přejmenovávány, nebo se jména ulic stěhovala místopisně po Užhorodu). Vila je zdá se aktuálně neobydlená, zahrada zanedbaná, ale aktivované kamery u všech vchodů naznačují, že jakémusi účelu slouží).

Ukrajinské pivo jsme zkoušeli, jak jen to šlo (točené, plechovkové, lahvové) a mě osobně chutná (vzorkovali jsme cca 7 druhů průběžně). Obecně, když jsem někde, tak mám rád pivo té země, kam jedu (ukrajinské, ruské, mongolské, čínské, indické, polské, slovenské…). V Česku preferuji české, ale rozhodně netvrdím, že „jiné nepiju“, naopak.

Motocyklů - veteránů vlastníte víc? 
V divokých 90.tých letech se daly staré motorky a auta sehnat snadno a vraky, nebo náhradní díly často ležely jen tak vyhozené. Z tohoto důvodu vlastníme starých motorek víc, než ve skutečnosti v reálu a v souladu se všemi platnými předpisy provozujeme na pozemních komunikacích. Já osobně mám v oblibě i staré československé mopedy Stadion a Jawetta.

Kdy u Vás vzniknul nápad věnovat se "veteránům" a takovémuto
dobrodružnému cestování?
První „starou“ motorkou byla Jawa 50 Pionýr, kterou jsem dostal od rodičů na Vánoce 1989. Druhou starou motorkou byl Manet 90 s motorem ČZ 125, který mi věnoval (po odhrabání sena a vytažení ze stodoly) pan Leoš Vyskočil dne 15.7.1991. Tam někdy bych hledal zrození nápadu „věnovat se „veteránům“.

A nápad věnovat se „dobrodružnému cestování“ (obecně, nikoliv na motorkách) bych hledal asi někde v roce 1999, kdy jsem poprvé navštívil vlakem kamarády v Rusku a Mongolsku (tam jsem se od té doby párkrát vrátil a přibral k tomu někdy i Čínu a Indii).

„Dobrodružné cestování“ na motorkách bylo zatím jen v rámci dvou výše popsaných výletů v roce 2017 (střední Slovensko, cca 721 km) a 2018 (střední Slovensko a Užhorod, 1450 km). Potřeboval jsem totiž relativně dost času (fakticky 26 let) k tomu, abych začal strojům a sobě věřit natolik, že jsem se na nich vydal dál, než do sousední vesnice, která leží „3 km do kopce“ (takže pokud by se motorka cestou porouchala, tak bych na ní sjel bez motoru z kopce zase k nám do rodné vsi). Okamžikem, kdy jsem se vydal dál, než 3 km do kopce, nebo jakýmkoliv jiným směrem z kopce, jsem dospěl k rozhodnutí, že „bez motoru“ se už vrátit nedokážu a musím se na něj a na sebe prostě spolehnout, což bylo do jisté míry osvobozující. Jsem rád, že se to stalo.

Podle toho, co jste psal, bylo všechno v pohodě: Ale přece jenom -
největší starost během cesty?

Při obou našich cestách (2017, 2018) na motorkách se (vojenskou hantýrkou řečeno) „nic špatného nestalo“.

Naštěstí žádná havárie a žádná závažná porucha. Jen v roce 2017 jsem „přetížil“ nevhodným umístěním zavazadla nosič, který se pak po cestě rozlomil a průběžně jsme jej opravovali vším možným, co jsme kde u cesty našli. U kamaráda Ivana jsme pak nosič „provizorně“ opravili drátem v jeho kovárně tak dobře, že jsem jej ve sdrátovaném stavu provozoval další rok a nebýt nutnosti absolvovat STK, asi bych jej takto provozoval dodnes.

Co se defektů týče, tak byl jen jeden a to letos, kdy jsem prorazil duši zadního kola, ale stalo se to až na konci dílčí etapy u garáže kamarádky Martiny na západním Slovensku, kde bylo veškeré potřebné zázemí k výměně duše (kterou, stejně jako několik kilogramů dalších náhradních dílů, vozíme s sebou).

Starost může dělat počasí ve smyslu nepohodlí. V roce 2017 jsme jeli v květnu a ten byl při návratu chladný (ráno led na kalužích), takže jsme pak dlouho rozmrzali v horké vodě. V roce 2018 jsme jeli v červnu, a to bylo krásně. Zmokli jsme jen jednou na zpáteční cestě v silné průtrži mračen v Martině (trvala cca 30 minut), což nám umožnilo úspěšně odzkoušet nepromokavé oblečení a odolnost motorek v jízdě v silném dešti.

Ani na hranicích Slovenska a Ukrajiny, ani v Užhorodu a Mukačevu jsme se s žádnou „starostí“ v podstatě nesetkali. Naopak (i díky starým motorkám, které chtě nechtě budí pozornost) jsme se setkali s velkým množstvím lidí, kteří nám fandili, pomáhali, mávali nám a hlásili se k nám. Nesetkali jsme se s nikým, z koho bychom měli vyloženě špatný pocit, nebo kdo by na nás zkoušel nějaký podvod.

Několikrát nás zaregistrovala slovenská i ukrajinská policie, ale nevšímali si nás a i na hranicích nám všichni pohraničníci fandili.

Každým druhým rokem je v Luhačovicích pořádán sraz „Jawistů“. Jezdíte na něj?

Nejezdím na žádné srazy. Jako programový introvert se větším srocením

(3 a více) z různých důvodů cíleně vyhýbám.

………………………………………………………………………………………………………………………………

Kdo je Vladimír Cetkovský (krátké CV přebráno z článku v Lidových novinách):

Nenapravitelný humorista, zpochybňovatel věčných pravd a důmyslný strůjce slovních hříček.

Jeho dílo je rozptýleno aktuálně ve sto třiceti sedmi svazečcích, které svépomocí vyrábí a distribuuje ve svých autorských čteních.

Pracuje ve zdravotnictví a se svou osudovou partnerkou Janou a dětmi Dianou a Lukášem žijí společně ve Zlíně.

-josr-