To jsme tak včera, v sobotu, jako správní prarodiče vzali vnuky na výlet.
Autem na „Mikulčák“, odtud pěšky k památníku amerických letců nad Vyškovcem.
V krásném květnovém dni pohodová procházka. Kluci (7 a 5 let) si ji užívali. K tomu jako bonus nádherná krajina kolem, neskutečné výhledy na okolní kopce a obzory.
A taky „záhada“. Sotva jsme se u vyškovské zvonice přiblížili k jejím dveřím, ozvala se „mariánská“ melodie.
Nechtělo se mi s mladými poutníky vracet se k autu zase po asfaltové cestě, tož jako „starý voják“ vzal jsem mapu a vytyčil trasu zpět. Cestami mezi usedlostmi se nám šlo dobře, dokonce i další kapličku a u ní studánku jsme našli.
No jo, ale asi tak po kilometru a půl plot. Pak další ohrada. A: „Soukromý pozemek, vstup zakázán“. To na mapě teda nebylo. Což o to, ti dva malí experti hned hledali, kudy by se překážky daly přelézt. Ale zákaz je zákaz, to jsme s maminou věděli zase my. Co teď?
Naštěstí jsme blízko jedné z usedlostí. A v něm strýček, snad jak dědoušek z pohádky.
„Ano?...počkajte, přijdu k vám blíž... a teď mně to řekněte ještě jednů. Nahlas a pomáli“
Tož, druhá část jeho přání byla pro mne trochu problém, ale dokázal jsem to :-).
„To musíte kolem té chalupy, vedle ní napravo je malý chodníček, potom už cesta ze šotoliny. Ale víte co, já tam zajdu s vama“. A už se vydal do kopce. My za ním. A ještě obyvatele zmiňovaného domku upozornil, že kolem nich, na jejich pozemku, projdeme. Od mládence, který vyšel, dostáváme další upřesňující rady.
Oba dva se na nás mohli „vykašlat“, klidně vynadat, že se jim tam kolem domků plantáme. Oni ale úplně bezprostředně pomohli. „To víte, po téj revoluci sa tu toho dost změnilo, ohrad a plotú přibylo“, podotkl ještě ten starší z nich. Nebyla to výčitka, ani stížnost. Jen konstatování.
„Ale táto strana kopca je stejně pěknější“, dodal ještě. S tím jsme souhlasili okamžitě.
No, ještě, že s námi strýček popošli. Ten úzký chodníček by jsme asi přehlédli. A hned kousek za ním, přesně jak chlapi upozornili, začal „krpál“. No ale klučící i my jsme ho zvládli. Když jsme za chvilku zahlédli „bubny“ na vysílači u Mikulčina vrchu, únava z malých turistů rychle opadla (nebo že by to bylo slíbenou cílovou odměnou? :-) ).
Celý ten náš hezký výlet byl podtrhnutý tímto krásným setkáním a upřímnou pomocí.
A to jsme ještě předtím, u pomníku amerických letců, potkali nestora újezdských turistů, pana Charváta s manželkou. Suverénně nám poukazoval a pojmenoval všechny okolní kopce a osady. Za ta léta je má projité jistě nespočtukrát.
-josr-
