Jako vzor pro spoustu mladých sportovců by mohl
být následující rozhovor s Hankou Koníčkovou, rodačkou
z Těšova, která i při studiu zvládá hrát florbal
na vrcholové úrovni. Navíc docílila snu mnoha sportovců
- reprezentuje naši zemi jak v kategorii juniorek, tak i žen.
Úvodní otázka je „klasická": Jak jsi se k florbalu dostala a kterými
kluby jsi doposud prošla?
K florbalu jsem se dostala tím, že jsem byla ve sportovní třídě na základní škole.
A kromě aerobicu, který jsem cvičila od 2. třídy, mě zaujal i v 6. třídě florbal,
tak jsem ho zkusila a jsem z něho nadšená dodnes.
Prošla jsem klubem 1.AC Uherský Brod a nyní jsem v FBC Liberec.
Tady studuju na gymnázium a za rok budu maturovat.
Ono to zní strašně jednoduše, ale co všechno musela Hanka Koníčková
obětovat tomu, aby se dostala do ligového mužstva, potažmo do reprezentace?
Obětovala jsem to nejcennější a to je určitě rodina. Kdybych neměla takovou
podporu od rodičů a já sama bych nechtěla do Liberce jít, tak to určitě nezvládnu.
Začátky byly krušné. Člověk byl zvyklý, že má denně plnou lednici jídla a teplo
domova a naráz si musel obstarat a všechno zařizovat sám. Můžu říct, že už
jsem si zvykla na Liberec. Je to opravdu krásné město plné sportu. Pokud máte
nějaké vyšší cíle a sny, musíte obětovat volné víkendy a nebo diskotéky.
Aktivity, které k mladému člověku patří, se musí omezit a všechno dát jen do snu,
který chcete, aby se vyplnil. Úspěch a pocit, že jste tomu dala vše je, ale to
nekrásnější, co můžete zažít. Třeba medaile právě z MS v Olomouci.
No a na to se nejde nezeptat: Před pár dny skončilo MS juniorek.
V Olomouci jsi i Ty byla členkou převelice úspěšného týmu.
Jaké jsou to pocity?
Na tuhle akci jsem se těšila opravdu hodně. Byly jsme s holkama parádní parta
a doufám, že nám to vydrží i mimo hřiště. Pocity byly neskutečné. Diváci,
nasazení, chuť, plno srandy a hlavně naše bitevní loď, to bylo to nejlepší
z MS juniorek. Samozřejmě nejlepší konec MS s medailí na krku.
Medaile, sen každého sportovce. Kolik už jich doma máš?
Těžká odpověď. Mám jich docela dost, každá má něco do sebe. Nejvíc si cením
medailí z juniorek (3x stříbrní), bronzové medaile z extraligy žen, plno turnajových
medailí (Polish Cup, Prague Games atd.). Cenná je také zlatá medaile ze začátku
mé kariéry a to výhra v republikovém finále základních škol.
Tu nejcennější mám z MS juniorek.
Z našeho regionu jsi ve výběru ale sama nebyla, je to tak?
Ano, nebyla. Společně se mnou tam byla moje parťačka z týmu Dáša Surá
a také Anet Šmídová, hrající za 1.AC Uherský Brod.
Taky vlastně tak trochu místní holky.
Tak to máte pravdu.
..Můžeš i trošku víc informací o nich, prosím...
Dáša vlastně se mnou šla do Liberce s Lenkou Trojanovou, která po roce odešla,
protože to bylo náročné pro ni zvládat odloučení od rodičů a od přítele. Takže
jsme tu dvě bojovnice, které jezdí sem tam domů. Dáša nejspíš bude v Liberci
studovat i dál školu a co plánuje do budoucna nevím. Jsem ráda, že jsem se
mohla s Anet vždycky sejít na reprezentačních akcích. Bylo super si popovídat,
co nového v klubu s holkama. Je to hodná holka a věřím, že bude na sobě
makat a něčeho dosáhne. Hraje při florbalu volejbal, takže klobouk dolů.
A co vzpomínky na MS žen? Jako benjamínek jsi určitě měla
spoustu zážitků. Mimo jiné i vstřelení branky reprezentaci
Švédska (míček máš stále schovaný?)...?
Na MS ve Švédsku jsem měla úplně jinou úlohu a také se ode mě tolik nečekalo.
Musím říct, že tahle pozice je mě víc vlastní a z toho pramenila i ta pohoda
v zakončení. To, že jsem dala gól Švédkám je parádní, ale víc si třeba cením
gólu v boji o třetí místo s Finkami. Míček mám jen za první vstřelený gól
proti Američankám.
Na této akci jste měli v mužstvu něco jako „společné lano".
Můžeš nám to víc popsat? A existovalo něco podobného i teď,
na MS juniorek?
Společné lano znamenalo soudržnost týmu. Táhli jsme za jeden provaz. Každá
jsme do Švédska dovezla něco, co má společného s lanem a všechny věci se
daly k lanu a symbolicky jsme se každý den scházeli u něho. Já měla u lana
třeba talisman od rodičů (žábu) a švédskou vlajku, která mě měla připomenout,
že se bojuje právě ve Švédsku (vypadala po okraji, že je spletená z lan).
Ostatní holky měly třeba karabinky, malé lanka, a nebo fotku finské hráčky Alanko.
Na reprezentaci juniorek jsme měli bitevní loď. Po každém zápasu jsme tu proti
hráčovu buď sestřelili a nebo oni o malinko potopili nás. Měli jsme vanu s vodou
a udělané lodě soupeře. Bylo to moc supr, když si člověk uvědomí,
že není na palubě sám.
Je při velkých turnajích i chvilka času na to, potkat se soupeřkami i mimo
hřiště? Popovídat si, více se poznat osobně?
Musím říct, že asi nějaké chvilky po zápase jsou. Spíš si myslím, že když už
jste na nějaké větší akci, tak váš kamarád je soupeřem, až do skončení té akce.
Aby se člověk poznal s někým jiným, od toho tu máme letní turnaje, kde si
můžete zahrát s kýmkoliv a z jakékoliv země.
S florbalem jsi už kousek zeměkoule projezdila. Kam to bylo nejdál
a kde se Ti nejvíc líbilo?
:-) . Letěla jsem do Finska s reprezentací žen a musím říct, že tam bylo krásně.
Nejlepší byl hotel, který byl luxusní a celkově lidi ve Finsku jsou příjemní.
Ve Švédsku bylo taky fajn, ale švédi jsou jiná mentalita národa a jsou takový
moc pyšní. Procestovala jsme zatím jen Evropu, protože právě tady se hraje
ten nejlepší florbal. Je na škodu, že taková Amerika zatím moc neví ani,
co florbal je. Tento sport se ale rozvíjí velmi rychle a doufám, že se podívám
v budoucnu i někde dál.
Pro všechno tohle musí mít člověk za sebou i perfektní rodinné zázemí.
Je to tak?
Určitě. Rodiče jsou mě velkou podporou a i když je tady v Liberci nemám,
tak mě podporují přes mobil a nebo mě sledují na internetu. V Liberci je o mě,
ale také dobře postaráno. Mám druhým rokem přítele, který hraje taky florbal,
takže si ve všem pomáháme. Rodina je hodně důležitá. Pokud ona nevěří ve
váš úspěch, pak je to velmi těžké.
Navíc ve vaší rodině není sport neznámým pojmem, můžeš trošičku
představit i další rodinné „sportovní hvězdy"?
Naše rodina je celá sportovní. Sestru baví aerobic. Mamka si ráda zaplave
a zajezdí na kole. Pak je tu taťka, který hraje tu nejvyšší ligu fotbalu
za ,,staré pány,, :-) . Vždycky je srandovní, jak mně radí, že mám střílet
ze všech pozic a pak to přenáší do fotbalu, jak to dělá on atd :-D.
Vždycky si s ním ráda zahraju tenis a s mamkou se ráda projdu do města
na nákupy. :-)
Taťka má za sebou i nějaký ten zápas za Újezdec, je to tak?
(v 90. letech - poz. JS) A v tom dresu to začíná dobře válet i Tom Koželuha...
Tak taťku znám jako fotbalistu jen z fotek. Určitě byl postrachem všech hráčů :)
a snad je i doposud. Byla jsem se párkrát i podívat o prázdninách, když jsem
byla doma. Hráli v Havřicích a nedal penaltu. Rozebírali jsme to ještě hodně
dlouho potom :). No jo. Bratránek je hvězdička. Slyšela jsem, že ho to moc
baví a že sem tam dá i gól. Zatím jsem ho neviděla, ale musím to napravit.
Budoucnost fotbalisty má před sebou.
A co Tvé další sny a přání. A nejen ty sportovní.
Chtěla bych úspěšně dokončit gympl a pak se s přítelem podívat do ciziny.
Takové Švýcarsko by bylo super. Je tam kvalitní florbal a dobré životní
podmínky. Dále bych chtěla dělat našim jen radost, aby byli na mě pyšní.
Ještě z těch florbalových snů. Opět se poprat o místo v ženské reprezentaci.
Uvidíme, kolik se toho splní. :-)
Děkuji za rozhovor a věřím, že nejsem sám, kdo Ti od srdce přeje aby se sny staly skutečností.
-josr-